Baobab

Ve středu 19. 10. jsme podnikli exkurzi do sídla občanského sdružení Baobab a účastnili se zde besedy s Ester. Byla to pro mě nesmírně cenná a zajímavá zkušenost a ráda bych tedy poskytla zpětnou vazbu.

Nejprve nám Ester povídala o schizofrenii z teoretického hlediska. Objasnila nám například, že se nejedná o tak zvané „rozdělení osobnosti“, jak se mnoho lidí domnívá, nýbrž o „rozdělení myšlení“. Schizofrenie mění realitu člověka, který jí trpí. Narušuje jeho myšlení, vnímání, pozornost, paměť, sociální fungování a mnoho dalších oblastí jeho života. Je mnoho druhů schizofrenie, Ester však především mluvila o té paranoidní – té, jíž sama trpí.

Nemá ale asi smysl vypisovat sem teorii onemocnění, která jednak u každého člověka vypadá jinak a probíhá velmi individuálně, jednak se takové údaje lze snadno dočíst i jinde. Co je důležité je vlastní pohled Ester, její zkušenost z první ruky, kterou se nám pokusila co nejlépe přiblížit. Hned na úvod se nám omluvila za svůj mluvený projev. Říkala, že má velké problémy se soustředit, protože kolem sebe neustále vnímá své „vize“, jak je nazývá, které ji rozptylují, a její řeč tedy nejspíš bude přerušovaná či místy nesouvislá. Už ze začátku bylo vidět, že jí není moc dobře, a v průběhu tříhodinové besedy se to zhoršovalo. Bylo vidět, že má obtíže mluvit a soustředit se, byla vyčerpaná. Přesto však vydržela až do konce a snažila se s námi po celou tu dobu komunikovat, jak nejlépe dokázala.

S jejím onemocněním jdou ruku v ruce nejrůznější bludy a halucinace. Například prý mývá blud, že všechny potraviny v obchodě jsou otrávené, což ji nutí chodit nakupovat daleko. Díky lékům, kterých musí brát velké množství, má na svou nemoc určitý náhled, například si uvědomuje, že se jedná o blud, když ale takový blud opravdu nastane, nemůže si pomoct. Také pravidelně mívá halucinace, nebo „vize“, jak jim sama říká. Možná bych měla nejdříve objasnit rozdíl mezi halucinací a bludem. Blud je produkt myšlení, zatímco halucinace produkt vnímání. Halucinace mohou být smyslové – zrakové, sluchové, tělové (tedy hmatové), čichové nebo chuťové (přičemž dva poslední typy jsou nejvzácnější). Ze zrakových mluvila Ester o skvrnách, záblescích nebo také krajinách či postavách, které vídá – ty mohou být jak „neexistující“, tak i lidé, které zná z reálného života. Nechtěla ovšem mluvit ani o nich ani o tom, co jí říkají, protože když se na ně soustředí, prý se to zhorší. Zmínila jen, že má osobu, která reaguje na to, co ona sama dělá. Například u zkoušek ve škole byla prý postava přítomna v místnosti a komentovala vše, co Ester řekla. Není se tedy čemu divit, že je tak obtížné se soustředit. Mluvila však i o halucinacích, které mohou být příjemné, například víly. Říkala, že mají barvy jako „z jiného světa“, barvy, které zkrátka z našeho pohledu vnímání neexistují. Ze sluchových halucinací zmínila pískání a tóny nebo také hlasy, které slýchá, z tělových pak například doteky nebo svědění, konkrétně říkala, že třeba ve spánku mívala pocit, že ji někdo škrtí.

Forma schizofrenie, kterou Ester trpí, je do velké míry farmakoresistentní – nezabírají na ní dobře léky. Potýká se s ní už od dětství. Říkala, že ataku mívá pravidelně každou zimu. Ester vystudovala vysokou školu, je nepochybně chytrá a nadaná, vinou schizofrenie je pro ni však další studium či jakékoli zaměstnání nemožné. Věřím, že náročné je i to, že velká část jejího okolí (blízká rodina, manžel...) onemocnění moc dobře nerozumí. Proto se Ester také podílí na programu Baobabu – chce své zkušenosti předat dál, aby o něm lidé získali povědomí a přijali jím trpící jedince lépe.

Je mnoho dalších věcí, které bych mohla napsat. Beseda trvala tři hodiny a každá informace, která během ní padla, byla zajímavá. Pro mne je nejzajímavější „vhled“ do onemocnění. Nesmírně ráda bych mu dokonale porozuměla a pochopila jej, jednak abych měla ponětí, jak se daný člověk cítí, a samozřejmě také abych k němu dokázala správně přistoupit. Myslím, že je důležité, aby lidé o podobných onemocněních věděli a neměli tak mylné předsudky. Jen trpět duševním onemocněním je samo o sobě dost hrozné – tito lidé by si zasloužili pochopení, ne odsuzování. Koneckonců, to je vlastně snaha a hlavní myšlenka občanského sdružení Baobab.

Musím říct, že k Ester cítím nesmírný obdiv. To, jakým způsobem se s nemocí potýká, co denně prožívá a jak k tomu všemu přesto přistupuje, to vyžaduje nesmírnou sílu. Sama se ke své situaci vyjádřila slovy: „Každýmu Bůh naloží tolik, kolik unese.“ Pevně doufám, že její život bude co nejlepší a že zůstane i nadále tak silná. 

Eliška